Formy hodnocení

Nelešovská a Spáčilová (1999) rozlišují tyto formy hodnocení:

  • Symboly považují za formu nejstarší. Dnes se tato forma vyskytuje převážně na nižších stupních základní školypodobě např. hvězdiček, sluníček, puntíků. Nedoporučuje se používat negativní symboly vyvolávající posměch. Ty se mohou nepříznivě podepsat na žákově sebevědomí.
     
  • Neverbální je součástí každého verbálního projevu učitele. Jedná se např. o mimiku, gesta, způsob pohledu.
  • Klasifikace. Známky jsou číslice vyjadřující pořadí. Podstatou klasifikace je roztřídění žáků podle předem daných kritérií a posléze jejich zařazení do skupin, kterým je přiřazena určitá známka. V jedné skupině se tak ocitnou žáci, kteří dosáhlipodobné míře daných kritérií. Těchto skupin je pět a je zřejmé, že do jedné skupiny je zařazeno více žáků. Známka tedy nemůže vyjádřit individuální rozdíly např. mezi výkony dvou žáků, kteří jsou hodnoceni stejným klasifikačním stupněm. Tento fakt je pokládán za jedno z hlavních úskalí klasifikace. Známka nám také neříká, co žák umí a co ne. Negativním jevem se stává honba za známkami, zvláště u mladších žáků. Známka je potom pro žáky hlavním motivem a potřeba se něčemu naučit ustupuje do pozadí. Známka také bývá často zneužívána jako nátlak na dítě a prostředek zajišťování kázně.
  • Závěrem je důležité podotknout, že známkování samo o sobě není špatné, špatné je, když se s ním nevhodně zachází nebo se od něj očekává něco, co nemůže vyjádřit.
  • Slovní hodnocení je poslední dobou často diskutovaným tématemsouvislosti s hodnocením. „Slovním hodnocením rozumíme konkrétní slovní vyjádření o dosažené úrovni žáka ve vztahu k minulosti i s naznačením dalších možností vývoje. Je komplexním hodnocením rozvoje osobnosti žáka, neomezuje se jen na popis a hodnocení konečného výkonu, ale postihuje i proces dosahování tohoto výkonu, tj. proces vyučování a učení. Netýká se jen kognitivních procesů, ale rozvoje celé osobnosti, včetně sociálních vztahů, úrovně spolupráce, charakterových vlastností atd. Vede k odstupňované náročnosti na žáka, k poznání hranic jeho vývoje, a tím lépe umožňuje individuální přístup ke každému žákovi, neboť zde srovnáváme vývoj žáka se sebou samým. Slovní hodnocení vede žáky k tomu, aby si uvědomili, proč se učí a čemu se učí. Rozvíjí rovněž sebehodnocení žáka. To je celá řada důvodů pro uplatnění slovního hodnocení.“ (NelešovskáSpáčilová 1999, str. 14)

  • Úskalím slovního hodnocení je, že klade větší nároky na učitele. Jedná se o kvalitativní formu hodnocení, neumožňuje tedy kvantifikaci výsledků a celkové srovnání mezi žáky.       

 

Hodnocení a klasifikace tělesné výchově

      

I v tělesné výchově je žák soustavně hodnocen. Hodnocení a klasifikace tělesné výchovy však svůj specifický charakter. Obsahem tohoto školního předmětu je komplex sportů a disciplín, při jejichž plnění je kladen oproti jiným předmětům důraz na výchovný aspekt. Navíc je nutno přihlížet k individuálním zvláštnostem žáka. Hodnocení se stává problematickým také proto, že si klade za cíl formovat u žáků kladný postoj k pohybové aktivitě a přimět žáky k udržení zájmu o pohybovou aktivitu v celém jejich budoucím životě.

Složitost této problematiky své určité základní příčiny:

1. Nesnadnost objektivně zjistit skutečný stav vědomostí, dovedností a návyků i ostatních ukazatelů (změny chování, aktivita, rozvoj základních motorických schopností, postoj k tělesné výchově a sportu atd.)

2. Nesnadnost objektivně zjištěný stav posoudit vzhledem k osobnosti žáka (jeho zdravotnímu stavu, schopnosti psychického vnímání, morálně volním vlastnostem, předchozí úpravě, zájmu, fyzickým předpokladům, talentu, atd.)

3. Nesnadnost převádění zjištěných výsledků na klasifikační stupnici (známky z tělesné výchovy).“ (Kostková 1981, str. 155)

 

Klasifikace by měla z hlediska tělovýchovného procesu podněcovat a vést k získání celoroční tělocvičné a sportovní aktivity, zvyšování kondice, upevňování zdraví, k rozvoji schopností rychle si osvojovat různé dovednosti jako přípravu pro budoucí povolání, zvyšovat pracovní výkonnost i její adaptabilitu.“ (Plíva 1989, str. 16)

Díky uvedeným problémům spojeným s klasifikací tělesné výchovy se vynořilo již několik návrhů, jak řešit problematiku klasifikace tohoto předmětu. Zkoušelo se několik způsobů hodnocení. Například třístupňová klasifikace, slovní hodnocení i neklasifikování. Nakonec však zůstává na našich školách v platnosti klasifikační stupnice o pěti stupních ve výsledku ochuzená o pátý stupeň 

 

 

Kritéria hodnocení a klasifikace TV

  

V současnosti se doporučují jako podklad pro hodnocení a klasifikaci žáků tato kritéria:

  • Fyzické předpoklady žáka – zdravotní stav, biologický věk – akcelerace, retardace, funkční úroveň pohybového a oběhového aparátu…
  • Psychické předpoklady – mentální věk žáka, jeho rozumová úroveň, temperament, volní kvality, schopnost koncentrace a rozhodování atd.
  • Pohybové předpoklady  – hodnotíme:

                 úroveň rozvoje pohybových schopností (PS)

                 úroveň  pohybových dovedností (PD)

  • Vědomosti a poznatky z tělesné kultury
  • Zlepšení kvality PD a úrovně rozvoje PS – zlepšení z počáteční úrovně v průběhu určitého období
  • Aktivní přístup k TVspolupráce, pomoc, dopomoc, pořádání turnaje atd.

 

 

Podklady pro klasifikaci

Podklady pro klasifikaci učitel získává soustavným pozorováním žáků i soustavnou kontrolou učební činnosti. Kontrolou myslíme porovnávání vytčeného cíle s výsledkem učební činnosti. Kontrolu provádíme ve všech fázích vyučovacího procesu.

Rozlišujeme čtyři základní typy kontroly

Vstupní – provádí se na začátku určitého období (školní rok, pololetí, tematický celek). Slouží ke zjištění úrovně  pohybových schopností a dovedností.

Průběžná - za úkol ověřit pochopení látky. Je prováděna většinou verbální formou v průběhu hodiny a nebývá spojena s klasifikací. Kontrola splnění postupného cíle je spjata s průběžným opakováním a procvičováním. Informuje o zvládnutí určitého pohybového úkolu. Může být spojena s klasifikací.

Periodická – provádí se po uplynutí určitého období, periody (např. čtvrtletí).

Závěrečná - je nejvíce spjata s klasifikací. Prověřuje zvládnutí učiva. Provádí se na konci školního roku nebo před ukončením určitého typu školy. Kontrola tři funkce. Funkce didaktická se vztahuje k výsledkům učení, kterých žáci dosáhli ve výchovně-vzdělávacím procesu. Funkce výchovná klade důraz na aktivní a tvůrčí postoj k vytčeným požadavkům a přispět k vypěstování ukázněného chování a snahy po výkonu. Funkce společenská si klade za cíl praktické uplatnění pohybové aktivity v rozmanitých oblastech života člověka. Z těchto funkcí jsou pak odvozovány tři základní typy kontroly ve školní tělesné výchově. A to kontrola výkonnosti bez hodnocení a známkování, kontrola výkonnosti s následným pedagogickým hodnocením a kontrola výkonnosti se známkováním.

 

Podklady pro známkování učitel sbírá v průběhu celého školního roku. Zaznamenává si výkony, aktivitu atd. Důležité jsou podrobné záznamy o žákových výsledcích. Každý člověk tíhne ke škatulkování lidí. Je to přirozená funkce mozku, která nám pomáhá lépe se ve společnosti orientovat. Pro klasifikaci to ale může být zhouba. Zařadíme-li si žáka podle prvního dojmu do určité pohybové úrovně, bude pro něj velice těžké přesvědčit nás, že patří do úrovně jiné. Děláme-li si podrobné záznamy o žákových úspěších, můžeme se na konci pololetí spravedlivě rozhodnout pro adekvátní známku. Narážím na skutečnost, že téměř každý žák v nějaké pohybové oblasti vyniká. Nezaznamenáme-li si jeho výsledky, může se stát, že na tuto oblast ve výsledku zapomeneme. Totéž platí o zaznamenávání si aktivity při hodinách, na kterou většina učitelů klade důraz. Vycházíme-li před klasifikací jen z osobních dojmů, které na nás žák dělá, nemůže být naše známka zcela objektivní.  

 

Jakým způsobem můžeme provádět diagnostiku

  

  • pozorováním – snažíme se o objektivní hodnocení na základě předem stanovených kritérií (kvalitativní analýza), např. určení klíčových míst pohybové dovednosti a jejich sledování v průběhu pohybu (např. gymnastické dovednosti)
  • testováním – pomocí motorických testů. Pro zjištění úrovně PS využíváme standartizovaných motorických testů. Pro ujištění úrovně PD je standartizováných testů nedostatek, můžeme si vytvořit vlastní testy (např. opakované hody jednoruč vrchem o stěnu nad úroveň nakreslené čáry v určité výšce a chytání, po určený čas např. 30 s)