Motivace v probíhajícím vyučovacím procesu v tělesné výchově je velmi důležitým faktorem, který výrazně ovlivňuje efektivitu učení. Při jejich aplikaci je třeba vycházet z potřeb a incentivů.

Potřeby

Vytváří vnitřní podmínky ve vztahu žáka k vyučovacímu procesu a jsou rozmanité a velmi individuální. Potřeby jsou určeny - biologicky (potřeba pohybu, odpočinku, změny atd.), sociálně (seberealizace, sociální kontakt atd.), vlastní zkušeností žáka (zájem o určité pohybové aktivity, aspirační úroveň, atraktivita atd.).

Incentivy (soubor podmínek jako motivační faktor navozující vůli k činnosti a tím uspokojení potřeb)

Tento soubor podmínek ovlivňuje učitel vhodným rozmanitým výběrem – např. volbou různých forem odměn, organizací soutěží, vytvářením příznivého sociálně-psychologického klimatu apod.

 

Motivační metody můžeme charakterizovat jako záměrné, dlouhodobé i situační zásahy do motivační struktury žáků.

Přístupy učitele

Pro přiměřenou motivaci žáků je možné rozlišit  tři různé přístupy učitele (MORGUN 1976): 

Typologický  – motivace hodnotově homogenní skupiny (třídy). Učitel motivuje incentivy, které jsou přitažlivé pro všechny (většinu) členů skupiny.

Individuální – motivace konkrétního žáka. Praktická realizace tohoto přístupu je obtížnější, je zapotřebí dobré znalosti žáků. Většinou se používá u žáků buď podprůměrných nebo naopak nadaných (není to pravidlo, je možné tímto způsobem motivovat jakéhokoliv žáka).

Topologický – dá se říci, že tento přístup je jakousi kombinací předchozích dvou přístupů. Učitel motivuje různorodými incentivy a žáci se mohou přiklonit k některým z nich, popřípadě je možné uplatnit u některých žáků ještě individuální přístup.